22.kapitola

18. ledna 2008 v 21:35 | Já |  -Tichá voda břehy mele
Nazdárek

Takže, protože dneska byl dobrý den a nic strašného se mi nestalo můžu sem dát další kapitolu. Sice bych chtěla dávat i ke své druhé povídce, ale přestože to mám promyšlené nemůžu se nějak donutit to hodit na papír. Což neplatí o této povídce:)
Dál jsem chtěla moc poděkovat lidičkám co mi sem dávaj komentíky, ani nevíte jakou mi děláte radost(no možná víte:)) Každopádně budu za ně ráda i do budoucna:)
"Ee dobrý den pane profesore." Za dveřmi stojí Sirius, ale není sám, za ním se mačkají na schodišti Remus, James a Lily.
"Dobrý den. Pojďte dál." Usměje se Brumbál a pokyne jim ať se taky posadí. Sirius hned přiskočí ke mně, já ho hned obejmu, cítím se tam tak bezpečně.
"Ššš, to bude dobrý." Konejší mě.
"Ne nebude. Oni ho zabili, protože mi chtěl pomoci. Co když to samé udělá i tobě nebo ostatním? To bych si nikdy neodpustila.." Brečím, už zase, a dál se tisknu k Siriovy jako by to mělo být naposledy co ho držím.
"Nikdo nám nic neudělá Kate. V Bradavicích jsme v bezpečí." Snaží se mě uklidnit i Rem.
"Musím s vašimi přáteli souhlasit slečno Martensová, tady jste v bezpečí a po zkouškách už budete i plnoletá. A myslím, že vaši přátelé vás neopustí ani pak." Řekne a mrkne na nás. "Ale nyní už raději běžte ať stihnete hodinu."
Dole před ředitelnou jsme se rozdělili, Remus musel na Formule domluvit se na něčem s profesorem Kratiknotem, takže dál jsme pokračovali už jen ve čtveřici. Moc příjemná cesta to nebyla, pořád jsem musela myslet na to, že kvůli mně je otec mrtvý.
"Kate, všechno bude dobrý, uvidíš. Už za necelej měsíc OVCE a pak už všechno bude fajn."
"Díky Lil asi máš pravdu. Jen momentálně tvůj optimismus nesdílím." Popravdě odpovím.
"Zlepší se to." Snaží se mě všichni utvrdit.
Když pak dojdeme konečně do učebny Přeměňování, všichni nás pozorují. Zapadneme proto hned do zadních lavic.
"Chápu, že jsem asi svou návštěvou ředitele vyvolala rozruch a taky chápu, že se k tomu připočetl fakt, že jsem došla pomalu v náručí školní hvězdy, ale to musí všichni tak čumět?" Nevydržím a vyjedu.
"Nevšímej si jich, přestane je to bavit."
"To doufám a promiňte." Omluvím se za svůj výbuch.
"V pohodě." Uklidní mě všichni a pozitivně se usmějí.
"Tak studenti, uklidněte se prosím." McGonnagalová ani nečeká na nějakou odezvu a pokračuje dál ve svém projevu na celoroční téma Vy a zkoušky z OVCE. Já ji však neposlouchám když bych moc chtěla, moje myšlenky jsou někde úplně jinde.
Je slunný den a malá blonďatá dívenka poskakuje vesele po pláži. Je zde s rodiči a je na ni vidět jak je šťastná, sbírá mušle a hrabe se v písku.
"Andílku, kde pak jsi? Křičí na ni tatínek.
"Tááááddddýýý….." Vyskočí dívenka zpod kamene na tátu, který ji pohotově chytne a zatočí se sní dokola vyhazovaje ji přitom do vzduchu.
"Áááá…mamííí já letím!!!" Kříčí ona dívenka na svou maminku šťastně.
"Vidím zlatíčko, Joelly nevyhazuj ji tak vysoko. Něco se ji stane." Pokárá svého manžela starostlivě maminka oné dívenky.
"Ještě víš tatííí, víššš…"
"Neboj Lince, sama vidíš, že se jí to líbí."
Pak ta samá dívka jen o pár let později.
"Tati, už zase se to stalo. A nevím jak, nikdo tam nebyl a přesto mi v ruce obživl motýl."
"To je nesmysl, jen se ti něco zdálo. Moc dobře víš, že je nemožné, aby někdo mrtvý obživl. Řekni Lince, nemám pravdu?" Obrátil se na svou ženu, která v poklidu pila svůj čaj v křesle.
"Ale tati...já to viděla, opravdu…" Namítne holčička plačtivě.
"Kate!"
"Joelly, uklidni se prosím, Kate ti nelže." Odvětí klidně maminka.
"Lince! Ještě ty ji v tom podporuj. Je to hloupost."
"Ne, není. Kate je čarodějka, zdědila to po mě a po mé rodině."
"Já jsem čarodějka?" Vmísí se dívenka do rozhovoru.
"Ano a jsem na tebe moc pyšná." Povzbudí ji její maminka a z jejího hlasu je slyšet jaká je to pravda.
"Jupíííí. Já sem čarodějka."
"Ne to nedovolím. Lince co pak si se zbláznila? Kouzla neexistují."
"Ne, nezbláznila. Jak jsem už řekla já sama jsem čarodějka, ale protože jsem si vzala tebe přestala jsem čarovat." Pomalu, ale jistě se rozhovor obou rodičů proměňoval v hlasitou hádku.
"Nevěřím ti, to není možné. Kouzla neexistují…" Vedl si dál otec dívenky hlasitě.
To už, ale dívenka neslyšela zavřela se do svého pokoje, kde plakala nad hádkou svých rodičů. Ještě téhož dne se Joell Martens odstěhoval od své ženy a dcery pryč. Nesnesl, že mu jeho žena lhala a že kouzla opravdu existují.
"Slečno Martensová, chápu, že vás můj proslov zaujal, ale velmi bych ocenila, kdybyste si i něco zapsala." Vyrušil mě ze vzpomínání povědomý hlas profesorky Přeměňování.
"Jistě paní profesorko, promiňte." Hlesnu tiše, odpovědí mi je jen profesorčino kývnutí hlavy.
"Co se stalo?" Drcne do mě Lily, která si všimla, že jsem byla duchem jinde.
"Nic." Odpovím ji a začnu si psát poznámky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa


Komentáře

1 KiVi KiVi | Web | 19. ledna 2008 v 1:13 | Reagovat

teda kapitola byla o ničem ale stejně se mi líbila:))) Je vidšt že se pořád zlepšuješ:))

2 Danula Danula | E-mail | Web | 19. ledna 2008 v 13:32 | Reagovat

já vím:), ale slibuju, že příště bude akce...snad:)

3 III III | 19. ledna 2008 v 17:00 | Reagovat

moc pěkné!

4 Jenny Jenny | Web | 19. ledna 2008 v 19:34 | Reagovat

Náhodou...moc dobrá kapitola...akorát mohla být krapet delší =P Ale už mlčim=D

5 Dragea Dragea | E-mail | Web | 20. ledna 2008 v 11:43 | Reagovat

hmmm

6 Tániiička Tániiička | 20. ledna 2008 v 20:31 | Reagovat

včera sem začala číst tvojí povídku a je opravdu moooooc hezká, těším se na další díl...tak ať je brzo :-)

7 MarryT MarryT | Web | 17. května 2008 v 23:14 | Reagovat

To bylo tak smutné... Chudák její táta. Ty vzpomínky byly popsané skvěle!

8 luckily luckily | Web | 10. srpna 2008 v 18:27 | Reagovat

hezké, takové informativní..:) vážně nádhea!;)

9 evi evi | 9. října 2008 v 14:43 | Reagovat

pěkné vzpomínky!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama