24.kapitola 1.část

2. února 2008 v 11:23 | Danula |  -Tichá voda břehy mele
Konečně kapitola.

Máme tu další kapitolu, je rozdělena na dvě části tak snad se vám bude líbit. Moc se omlouvám, že je přidána až po tak dlouhé době, ale nebyl čas a ani nápady ikdyž ty vlastně byly jen byl problém jak to hodit na papír, aby se mi to líbilo:) No vy, ale určitě budete mít na práci číst si Harryho a poslední díl...No, ale konec mých tak dlouhých řečí a hupky do čtení....



"Siriusi?" Zkusím to znovu. Otočí se, bojím se co si myslí.
"Co to tam mělo být?" Zeptá se a já pořád vidím jeho oči plné bolesti.
"Myslíš to jak jsem se bránila Malfoyovi?"
"Jo, ne. Prostě, co si tam dělala s Malfoyem?" Blekotá naštvaně.
"Nic!" Vykřiknu.
"Vracela jsem se z knihovny, když se tam objevil a začal s těmi svými obvyklými kecy." Nadechnu se. Jak si může myslet, že já a Malfoy?
"Proč se mě na to ptáš?"
"Protože tě miluju, sakra! A když jsem vás tam viděl, úplně se mi zatmělo před očima a já viděl rudě."
"Já tě taky miluju." Řeknu tiše.
"A jsem ráda, že si tam přišel. Myslela jsem, měla jsem strach, že už tě nikdy neuvidím." Obejme mě a když zvednu hlavu začne mě líbat. Já chci taky, ale nejsem schopna mu to oplácet stejně. Sirius se zarazí a asi mu to dojde, protože se ode mě i odtáhne.
"Promiň. Já neuvědomil jsem si…Necháme to na jindy." Říká mi to tak zničeným hlasem.
"Ne! To ty promiň." Zablekotám pro změnu já a začnu ho líbat. Chvíli se snaží bránit, ale když na zemi skončí jeho i můj hábit zapomene, že se vůbec něco stalo.
Pomalu se navzájem vysvlékáme, po hábitech leží na zemi i naše trika a kalhoty a navrchu toho všeho spodní prádlo. Je to tak poházené, že to ráno budeme nejspíš hledat i pod postelí. A když pak ležíme spolu v posteli, vím jistě, že Sirius je jediný koho miluju. Přesto se mi pozdě v noci objevily výčitky, že to není správné. Siria miluju, Malfoye nenávidím, ale jak si pak mám vysvětlit ty pocity a výčitky ohledně těchhle dvou?
Podívám se na Siria a když vidím, že spí chystám se opatrně vstát z postele a obléct se, ale když se otočím Sirius mě pozoruje. Trochu jsem se lekla, ale nebylo to na mě poznat.
"Chceš jít pryč?" Chci se na něj usmát, ale nějak to nevyjde. Dojde mí, že si asi myslí, že chci odejít jako tehdy.
"Možná…chtěla jsem se jen obléct a jít do věže."
"Zůstaň…" Nezní to prosebně, ale ani jako rozkaz. Chvíli se na sebe jen tak díváme. Jen kývnu a vklouznu zpátky do postele, pod teplou přikrývku do jeho náruče.
"Kate?"
"Hmm?"
"Přemýšlel jsem."
"O čem?"
"O nás."
"O nás?" Nadzvednu se na lokti, abych na něj lépe viděla.
"Ano. Co kdybychom po škole spolu začali bydlet?" Překvapí mě, zůstanu na něj jen zírat a on si přitom klidně hraje s pramenem mých vlasů.
"To myslíš vážně?"
"Naprosto. Už mám i vybraný i byt. Co ty na to? Samozřejmě by ses na něj musela podívat i ty, jestli se ti bude líbit."
"Páni. Já…moc ráda, ale jsi si tím jistý?"
"Jsem." Na chvíli zavládne mezi námi ticho.
"Proč teď?"
"Co proč teď?"
"No tohle. Nikdy jsme o tom přece nemluvili. Tak co se stalo, že taková změna?"
"Uvědomil jsem si, že tě nechci ztratit." Ukončí naši debatu a začne mě lačně líbat. Zavřu oči a poddám se tomu. Místo, abych se cítila radostně cítím se jako podvodník.
******
"Dobré ráno." Přivítá mě krásným, něžným polibkem na ráno
"Dobré ráno."
"Připravena na dnešní den?"
"Myslím, že ano. Bude dnešek něčím speciální?"
"Každý den je něčím speciální." Usměje se na mě neodolatelně.
"Vyrazíme na snídani, co říkáš?"
"On už je čas na snídani?" Zeptám se překvapeně.
"Hm…" Sirius se najednou zatváří posmutněle.
"To není fér. Vždycky, když se mluví o jídle, oči se ti rozzáří tím krásným způsobem. Tak se u mě nikdy netváříš."
"Ale tvářím Punťo, jen ty to tak nevidíš a navíc je to tím, že jsem už dva dny pořádně nic nejedla."
"Cože?" Vykřikne zděšeně.
"To musíme napravit." Popadne mě do náruče a zatočí se se mnou dokola.
"Aaa Siriusi…pusť." Křičím rozverně. Připomíná mi to šťastné období s tátou, když jsem byla ještě malá.
"Ee, dneska tě budu celý den nosit." Řekne mi a na důkaz svých slov mě popadne do náruče a míří ke dveřím.
"Blázne, nemůžeš mě celý den nosit." Bráním se.
"Že ne? Tak se dívej." A stále mě držíc vyráží na chodbu. Ostatní studenti na nás koukají překvapeně a se zájmem. Asi čekají jako posledně, že zamíříme k jezeru a že se zase vykoupeme. Tentokrát je, ale zklameme nejenže si jich nevšímáme a máme oči jenom pro sebe, ale taky míříme do velké síně. Při vstupu nám, ale zabrání Křiklan.
"Pane Blacku, slečno Martensová?" Hleděl na nás překvapeně.
"Stalo se vám něco?"
"Ne pane profesore jsme naprosto v pořádku."
"Tak pak opravdu nechápu proč je slečna Martensová ve vaší náruči a ne na vlastních nohou." Začala jsem se tlumeně smát do Siriova ramene. Toho samozřejmě ranilo, že ho Křiklan takhle shodil a ještě přede mnou.
"Vlastně víte, já ji musím nosit." Křikla na něj zůstal zírat a já taky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 MarryT MarryT | Web | 17. května 2008 v 23:24 | Reagovat

Super!!! Taky bych si to nechala líbit!!

2 luckily luckily | Web | 10. srpna 2008 v 18:49 | Reagovat

skvělé.. akorát jsou mi záhadou její myšlnekové pochody..

3 evi evi | 9. října 2008 v 14:50 | Reagovat

:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama