Kapitola V. První setkání

2. dubna 2009 v 17:59 | Danula |  Bratrstvo mrtvých - příběhy
Tahle kapitola se mi vůbec nelíbí....Je to o Alex, tak snad se bude líbit aspoň vám:) Jinak citátek je z filmu Krev jako čokoláda....


Jako děti věříme, že svět je plný kouzel. Věříme na mýty, legendy a nevyhnutelnost osudu. To je svět, který si pamatuji. Kéž bych ho nikdy nepoznala.


(Film Krev jako čokoláda)


"Alex!" Křičela červenovlasá dívka na svou kamarádku. Alex ji, ale nevěnovala pozornost. Dívala se na předmět ve svých rukou. Byla to fotografie staré ženy objímající se smějící dívenku, ji.
"Alex!" Doběhla ji a celá udýchaná si k ní sedla. Alex fotku okamžitě schovala do knihy a hřbetem ruky si otřela slzu na tváři.
"Co je Casey?"
"Zase si byla mimo." Oznámila ji.
"Jen jsem přemýšlela" Namítla.
"Já vím." Přiznala. Nechtěla se hádat a už vůbec ne s Alex, byla to její nejlepší kamarádka.
"Mám ti vyřídit, že s tebou chtěl mluvit ředitel." Alex se na Casey překvapeně podívala.
"Neříkal proč?"
"Ne." Alex se zmateně zvedla a odešla k ředitelově kanceláři. Paní Priceová se mile usmála, když ji uviděla.
"Pan Flutty na tebe už čeká." Alex se podívala ke dveřím ředitele školy a vešla. Za masivním, dubovým stolem tam seděl malý, baculatý muž s prasečíma očkama.
"Slečno O´Harrová, posaďte se." Alex poslechla.
"Nejspíš netušíš, proč jsem tě sem zavolal, že?"
"Ne." Normálně by Alex přemýšlela, jestli si z ní ředitel Flutty nedělá legraci, ale v této škole nikdy nebylo nic normálního.
"Popravdě ani já to netuším." Usmál se ředitel někam za ni.
"Promiňte pane Flutty. Myslel jsem, že bude moudřejší když to oznámím Alexandře osobně a osamotě." Teprve nyní si Alex všiml osoby navíc. V rohu místnosti stál muž ve věku padesáti let, trochu tmavší pleti.
"Pokud by vám to samozřejmě nevadilo." Jeho tichý hlas ukrýval silnou autoritu, před kterou se musel sklonit každý, ať už chtěl nebo ne.
"Oh, jistě" Zvedl se k odchodu Flutty. V momentě, kdy se za ním zavřely dveře se Alexandra rozesmála. Muž ji se zájmem pozoroval.
"Pro…promiňte…já jen, že se každý den nevidí, aby někdo cizí vyhodil Fluttyho z kanceláře a on si to nechal dobrovolně líbit." Neznámý se také usmál, ale hned zvážněl.
"Je mi líto tvé babičky. Velmi dobře jsem ji znal." Alex se přestala smát.
"Cože?"
"Misty a já jsme byli dobří přátelé, poznali jsme se v….Říkejme tomu třeba tábor."
"To mi, ale neříká kdo jste a co chcete po mně." Přerušila ho ledově Alex.
"Pravda. Jmenuji se Harmon Bey a jsem tu, abych ti nabídl spolupráci s jedním společenstvem."
"Jo a moje babička tam patřila taky, co?" Rozčílila se.
"Vážně si myslíte, že když sem přijdete a řeknete mi: "Jsem dobrý přítel tvojí mrtvé babičky.", že vám budu věřit? Protože já nejsem hloupá." Zvedla se a chystala se odejít. Harmonův klidný hlas ji zastavil.
"Určitě ti vyprávěla příběhy o upírech, vlkodlacích....O monstrech, která chrání lidstvo."
"A co? Byly to jen pohádky na dobrou noc. Upíři ani vlkodlaci neexistují a ona je mrtvá!" Odmítala si připustit myšlenku, že její pohádky jsou skutečnost, že bubák, kterého se bála jako malá a kvůli kterému se nedívala pod postel je skutečný. Zároveň však hluboko uvnitř cítila, pravdivost jeho slov a to ji děsilo. Děsilo ji, že babička před ní něco tajila, že svět je plný kouzel. Co by za to jako dítě dala? Ale teď?! Teď to pro ni bylo iracionální.
"Pokud si to rozmyslíš, zavolej mi na toto číslo." Podal ji vizitku. Její výbuch jako by neviděl. Alex jeho napřaženou ruku chvíli pozorovala než papírek přijala a odešla.
U stolku paní Priceové seděl i ředitel Flutty, oba zvědavostí ani nedýchali. Alex jim na znamení nevědomosti pokrčila rameny a pokračovala dál. Do školy se jí jít po této schůzce nechtělo. Zamířila tedy ke svému autu a rozjela se domů. Zvědavé pohledy okolních studentů se rozhodla ignorovat, bylo jí jedno co si o ní myslí a navíc měla hlavu plnou jiných věcí. Harmonova vizitka ji totiž pálila v kapse, ale přinutit se ji vyhodit nedokázala. Doma se hned vrhla ke staré skříni, kde schovala všechny věci, které se jí podařilo skrýt před matčiným hněvem. Nechápala co tak nesnášela na své matce, ale to už se nikdy asi nedozví…..

**O pět minut později**

Sledovala krabici a váhala. Má ji otevřít? Nebo raději ne? Nakonec však zvítězil pocit zvědavosti a ona nadzvedla víko krabice. Opatrně ho položila vedle. Postupně začala vytahovat fotky, dopisy, přívěšek na řetízku…Nerozuměla proč to její babička schovávala, ale chtěla to zjistit. Jména v dopisech ji až na jedno nic neříkala, navíc se tam mluvilo v hádankách a jediný kdo jí to mohl vysvětlit byl Harmon Bey…
Pomalu vytočila číslo a nechala ho vyzvánět.
"Haló?"
"Pan Bey? Tady Alexandra O´Harrová." Promluvila opatrně. Najednou si svého rozhodnutí nebyla tak jistá. Na druhé straně to zašumělo než se znovu ozval hlas.
"Buď za půl hodiny v Chesterském parku." Sluchátko se pak stalo hluchým. Alex se zhluboka nadechla, cesty nebylo zpět. Rychle popadla klíče od auta a jela do parku. Moc se raději nerozhlížela a sedla si na první lavečku, kterou uviděla. Lidí kolem moc neproházelo a v Alex začal převládat pocit, zda přeci jen neudělala chybu. V potemnělém parku sama s neznámým mužem, musela se zbláznit.
"Slečno O´Harrová." Polekaně nadskočila, když si vedle ní sedl Harmon.
"Řekl jste, že mám zavolat pokud chci vědět víc."
"Ano."
"Co tedy byla moje babička zač?" Vyslovila to, co jí zajímalo nejvíc.
"To přece víš." Odpověděl Harmon tajemně a než ho stačila Alexandra přerušit pokračoval.
"Vyprávěla ti to na dobrou noc."
"Chcete znovu tvrdit, že je to všechno pravda? A že moje babička patřila k ochráncům?!" Harmon se zvedl a přísně se na ni podíval.
"Proč si sem přišla, pokud se bráníš přiznat si to?" Alex zůstala mlčky sedět. Neznala odpověď.
"Něco ti ukážu." Chtěla říci ne, ale její tělo ji zradilo. Následovalo ho. Jejich chůze byla tichá, ale rychlá. Harmon ji vedl do temné uličky, za velikou popelnici, ve stínu tam stále postava. V momentě kdy uviděla Harmona vyšel na slabě světlo, které vycházelo z pouliční lampy.
"Harmone…" Pozdravil ho a nesouhlasně si měřil Alex.
"Omlouvám se, že narušuji tvůj lov, chci jí ho pouze ukázat." Kývl na Alex a nevšímal si pohledů muže před sebou. Alex si je prohlížela. Mohla hádat o čem se baví, protože je neslyšela, ale podle výrazu mladšího o ní.
"Nemyslím, že je to dobrý nápad Harmone. Nemá na to."
"To nech posoudit mě. Je to vnučka Misty a pokud je alespoň trochu po ní, jakože ano, bude lepší vzít ji do Bratrstva nyní."
"Bereš ji tam pouze kvůli její rodině?"
"Vždy se přihlíželo k rodině, ale můžeš si být jist, že v tomto případě to tak není." Oba své hádce věnovali velkou pozornost, nevšimli se tak ani tři osob, které do uličky vešli. Alex si jich všimla.
"Nechci vás rušit, ale máte návštěvu." Nic, neslyšeli ji. Obrátila se zpět ke třem osobám, které tam stále byli, jen změnily postavení. Zatímco dvě stále stály, třetí se jim váleli u nohou a oni se tak nad ní tyčily. Alex pak vše udělala instinktivně. Ve tmě se zaleskl bílý záblesk a nad ležícím se skláněla smrt. Alex se k ní vrhla, aby ho odstrčila. Její vědomí bylo zasunuto hluboko dolů a ovládl ji zabijácký pud.
Zdáli jen slyšela Harmona.
"Pořád si myslíš, že na to nemá?" Než uslyšela odpověď síla vyprchala a ji pohltila tma.
"Bude v pořádku, jen se u ní objevilo její dědictví." Řekl Harmon jistě svému společníkovi jak se podíval na Alex. Chystal se ji vzít do náručí a odnést domů, ale předběhl ho.
"Vezmu ji. Přece jen si už starší." Uchychtl se. Harmon se zamračil.
"Tebe přeperu kdykoli…Bydlí na Solo street, zbytek najdeš podle vůně." Řekl mimochodem Harmon a oprašoval si kabát.
"A Williame?..." Mladík se zastavil, ale neotočil.
"Buď s ní opatrný." Přikývl a znovu začal chodit. Opatrně, aby Alex nevzbudil si ji v náručí posunul. A Alex se k němu okamžitě přitulila a něco si nesrozumitelně zamumlala, těsněji ji tedy objal. Dívka v jeho rukách byla pro Harmona důležitá, pro něj příliš křehká. A přestože se mohla bránit evidentně sama, on nemohl potlačit probouzející se cit v jeho hrudi, chránit ji.
Ráno po probuzení necítila žádné pocity únavy, přestože by měla. S divným pocitem v žaludku vstala a vydala se do kuchyně a tak jako každé ráno si uvařila kafe. Začala ho pít, ale musela ho vyprsknout…Na stole ležel dopis s jejím jménem. Roztřeseně ho vzala do rukou a připadala si jako s tou krabicí. Děsila se ho otevřít a zároveň ji tolik přitahoval. Zavřela oči a rozhodla se. Otevřela ho….

Tímto jediným rozhodnutím jsem si zpečetila svůj osud. Byl to pro mě kolotoč barev, které se stále promíchávaly, vířily a kroutily. Byl to skvělý život, ale zároveň s nádechem bolesti, že nikdy nebudu s tím, koho miluji…

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dragea Dragea | E-mail | Web | 3. dubna 2009 v 21:21 | Reagovat

Dobré... Jen jsem se nemohla ovládnout v té chvíli, jak píšeš "jen jí ho chci ukázat..." abych si nepředstavila..ehm... :D

2 Danula Danula | E-mail | Web | 4. dubna 2009 v 10:46 | Reagovat

No jo, ty a tvoje hříšný myšlenky;). Umím si velmi živě představit jak ses v té chvíli zhroutila pod návalem smíchu :D

3 Dragea Dragea | E-mail | Web | 4. dubna 2009 v 19:44 | Reagovat

Ano ano... vskutku by jsi mohla psát slash ;)

4 Hope Hope | Web | 7. dubna 2009 v 10:01 | Reagovat

páni, tak to bylo něco :o) moc se mi to líbilo :o) těším se na další :o)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama